Tatínkova maminka utekla v roce 1968 do západního Německa, tam se usadila a čas od času jí dovolili přijet k nám domů, do Bystřice nad Pernštejnem. Na malé město velké pozdvižení. Přijela vždy novým autem, přivezla strašně moc dobrot a i když jí auto jednou vykradli, nenadávala. Babička byla trochu rebelka – dle mého názoru. Nebála se. Hrála po hospodách na tahací harmoniku, uměla se otáčet za barem a měla pořád hodně přátel.

Na malém městě jsme byly pouze dvě rodiny, které měly pěkné věci na sebe ze západu. Smutné však bylo, že právě proto jsem neměla dost kamarádek. Holky mě braly za namyšlenou holku. Využily mě, když jsem přišla s bonbóny a žvýkačkami, ale pak mě zas nechaly být. Musím říct, že jsem nikdy netíhla k přátelství s holkama. Zdály se mi povrchní. Tatínek mě naučil hrát nohejbal a jako malá jsem mohla hrát už s dospělými. Kluci neřešili, jestli nosím džíny a pěkné věci…

Byla jsem pyšná na mého tatínka. Nosil velký kříž, ošoupané džíny byl moderní, i kluci v mém věku za ním neustále chodili s přáními jako..,,můžeš nám přivézt Beatles, Nazareth? Kiss ?“ Doma jsme měli díky babičce a jejímu manželovi nejnovější gramofonové desky a Hi-Fi věž. Nebyla jsem hrdá na ty věci, ale spíš na to, že k nám chodí tolik mladých. Rodiče milovali hudbu mladých lidí. Líbily se mi chvíle, kdy jen tak leželi a popíjeli vínko a v celém paneláku, až ven, znělo od Beatles – She loves You..jéjéjé a nebo něco od Elvise Presleye. Elvisova hudba a rock and roll vůbec se mi vryl do života. Líbila se mi spontánnost, divokost a emoce, které v ní byly. Když mi bylo 14 a Elvis zemřel, brečela jsem. Možná vám to přijde k smíchu, ale když něčím žijete od svých 5 let, pak i odchod hudební hvězdy je jako ztráta blízkého člověka. Uměla jsem skoro všechny Elvisovy  písničky, samozřejmě jen, jak jsem se naučila ze slyšení. Často jsem byla před zrcadlem a točila se dokola a zpívala. Někdy jsem si vzala něco, co připomínalo mikrofon a vzpomínám si, jak jednou tatínek řekl mamince, že docela hezky zpívám a že umím některé zpěváky napodobit. To mi šlo.

V 15 –ti letech mě vzal tatínek poprvé do Bad Tölz v Německu, kousek od Mnichova. Jeli jsme mnoho hodin, bylo to dobrodružné. Tatínek měl tendenci vše zveličovat, ale to jsem si ještě tehdy neuvědomovala. Líbilo se mi, když říkal, co vše musíme udělat..jako třeba pořádně schovat šunkový salám, který jsme babičce vezli, nebo cigarety, které byly u nás levnější. Celníci v tehdejším ČSSR byli přísní. Ale prošlo nám to. První den v německém supermarketu jsem málem omdlela. Myslím, že to byla normální reakce dítěte, které je zvyklé mít v obchodě tři druhy salámu. Tam měli všechno. Bylo mi vážně fyzicky zle a hodně jsem zhubla, jak jsem se nasytila pouhým pohledem.

V Německu jsem se také poprvé zamilovala do nějakého Turka, byl to takový ten tmavý, pěkný kluk, co tě osloví a usměje se na tebe. Scházeli jsme se každý den. Koupil mi, no možná někde spíše ukradl, krásný stříbrný řetízek s modrými kamínky. Cestou nazpět, ve vlaku, jsem řetízek na radu tatínka schovala do kelímku s vodou, kam jsme položili ještě prstýnek, co vezl tatínek pro maminku. Udělali jsem dobře, protože celníci nám všech 12 velkých kufrů do kousíčku rozebrali, vysypali a my pak několik hodin dávali věci zpět. Stříbro a zlato jsme převezli.

To bylo poprvé, co jsem pocítila nenávist k něčemu tak příkrému, jako byl komunismus. Bylo mi jasné, že to, v čem žiju, není normální. Do Německa jsme mohli jen proto, že tatínek vždycky někoho podplatil, ale to jsem se dozvěděla o mnoho let později. Pochopila jsem, proč můj učitel hudby a sbormistr pěveckého sboru Kohoutek, kam jsem patřila, musel svoji práci ukončit. A také jsem pochopila, proč ti, co byli věřící, se stěží dostali na dobrou školu. Když píšu, že jsem pochopila, pak chápeš, že mluvím z pohledu dorůstajícího děvčete.

Tatínka pustili do Německa z jediného důvodu. Věděli, že se vrátí, neboť měl doma ještě dalších 5 dětí. Lucku, která se narodila o rok a půl po mně, pak dvojčata, Irenku a Martinku, rok a půl po ní a nakonec dvojčata Marka a Jirku. Tatínek říkal, že vlastně čekal hlavně na ty kluky:-), takže se musel snažit.