moje rodina

Jestliže dal Bůh člověku dar žít zde na zemi něco kolem 80 let, je načase, abych o sobě napsala. Jsem za polovinou svého života a mám pocit, že jsem zakusila mnoho na sepsání knihy. Otázkou je ,, neuběhlo těch 40 let strašně rychle?“

Narodila jsem se v dubnu 1967 jako prvorozená ze šesti dětí. Do svých 14 let jsem bydlela v Bystřici nad Pernštejnem. Nikdy jsem nechápala, proč mi rodiče dali jméno Jiřina – prý podle tatínka Jiřího. Začala jsem být na své jméno hrdá teprve nedávno, až když jsem si našla význam jména. Vzpomínky na dětství jsou útržkovité. Často v nemocnicích, často v ozdravovně…I maminka mi říká, že je zázrak, že tu jsem. Jednou coby těhotná vystupovala z vlaku a spadla přímo na břicho a to v poslední fázi těhotenství. V šesti letech jsem prodělala tuberkulózu plic, jako miminko jsem spadla ze stoličky a vyrazila si zuby, několikrát mně tatínek vysypal z kočárku – nechtěně:-),

V šesté třídě jsem byla neklasifikovaná opět kvůli vážné chorobě, která se nazývá henoch schönlein. Strávila jsem v nemocnici celý půlrok a pamatuju si z ní uplakanou maminku. Měla jsem strach, že umírám, když jsem ji viděla. A bylo to velmi vážné. Přestala jsem jíst, trpěla jsem horečkami, nohy jsem necítila a lékaři měli za to, že jestli se uzdravím, skončím na vozíčku. Tehdy jsme poprvé přemýšlela o smrti. Jak asi vypadá a jestli po ní ještě něco je. Chodil za mnou katolický farář, ale moc si z jeho promluv nepamatuju. Byl sice laskavý, ale na můj vkus až moc. Náboženství jsem brala jako jednu z perliček, kterou se můžu pochlubit svým spolužákům. Taková jsem byla. Když jsem se ve skrytu duše za něco styděla, snažila jsem se z toho udělat přednost. Moje nejlepší kamarádka Zdena – bylo nám tehdy 12, mi jednou řekla ,,hele, prý chodíš do kostela.“ a já říkám ,,no jasně, ty v Boha nevěříš?“ ona řekla, že ne a jestli tam budu chodit, že se mnou nebude moci kamarádit, protože by jí to rodiče zakázali. Přestaly jsme se kamarádit.

Chodit do kostela bylo pro některé lidi překážkou.Tak např. pro mého učitele hudební výchovy. Mezi námi, dětmi, kolovaly zvěsti, že má doma neustále návštěvy nějakých chlápků a ti mu kostel zakazují. Asi proto jsem ho měla ráda a vlastně si uvědomuju, že už jako malá jsem byla hrdá na lidi, kteří se lišili názorem.

Moji rodiče se také trochu vymykali. Byli rebelové a to hlavně vůči komunismu. Když mi byl pouhý měsíc – bydleli jsem na sídlišti, které patřilo uranovým dolům. Tatínek byl horník. Dne 1.května se pravidelně vyvěšoval československý a ruský prapor na všechny domy a pak na okna malé praporky. Pravidelně chodila zapisovací kontrola a dělala si čárečky. Tatínek rád provokoval. Možná kdyby tyhle provokace byly v padesátých letech, zavřeli by ho. Tatínek se prostě rozhodl, že místo slavnostních praporů bude věšet moje plínky. To dělal i dalších několik let potom – mám ještě 5 mladších sourozenců. Také to bylo důvodem, že ani jedno z dětí mých rodičů nemohlo využívat výhody  letních táborů ve Francii apod. Jezdili jsme pouze do Hrotovic.