Ještě stále potkávám lidi, kteří stojí na Kristu, lidi, kteří s Kristem chodí, lidi, kteří jsou do Něj zamilovaní. Z takových mám radost, respektuji je a následuji jejich jednání. Zrovna nedávno se za mnou jeden takový Boží člověk zastavil. Ačkoliv prožívá i těžké chvíle, nepropadá zoufalství, ale zoufale se drží Pána. Volá o pomoc a On mu odpovídá. Vždycky mě potěší slovem nebo modlitbou. Záleží mu na mně, kvůli Kristu, kvůli Jeho lásce. Když přichází, vstupuje pokoj. Když odchází, pokoj zůstává v místnosti. Pár dalších podobných tomuto muži mám ve své blízkosti víc.
Žel, musím říct, že jich zase není tolik. Nedávno jsem počítala, kolik lidí z mého okolí Pána opustilo, kolik z nich se vydalo na cestu svých žádostí a svých cest. Někteří byli Božímu srdci velmi blízko, zakusili, jaký Bůh je a přesto jsou dnes jinde. Okolnosti byly různé. Přišla bouře a ukázalo se, že dům nemá tak pevné základy. Přišla těžkost a nebyla vůle vytrvat. Přišlo pokušení a nebyla vůle odolat.
Bouře přicházejí do života všech z nás a mnohdy to vypadá, že skutečně nepřežijeme. Sama jsem byla na vlnách zmítána a vím, jaké to je, když přijde bouře a navíc nečekaně. Měla jsem dojem, že je lepší svůj život ukončit a vzdát se do rukou ,,osudu“, jak se říká. Nemohla jsem však. Kristova milost mě podržela, Jeho bezpodmínečná láska mě přenesla ze tmy do světla. Když se dnes podívám zpět, uvědomuji si, že byly potřeba dvě skutečnosti. Tou první byla touha po Bohu a vědomí, že bez Něj nemá smysl nic a tou druhou byl Duch Svatý, o kterém Ježíš řekl, že bude s námi, že nás bude těšit  a povede nás.

Když přemýšlím o lidech, kteří se vzdají a rozhodnou se jít svou cestou, napadne mě: Přestali toužit po Bohu nebo je opustil Duch Svatý? Přikláním se k té první možnosti. Opustili svou první lásku.
Možná jsi padl několikrát, možná máš za sebou zlé zkušenosti, možná tě zklamali tví nejbližší, možná ti bylo ublíženo v církvi. Neodcházej však od Krista, neopouštěj svou první lásku. Možná budeš trpět ještě chvíli, možná přijde ještě několik bouří. Drž se pevně. Přemýšlej o Kristu, jaké On nesl těžkosti, přemýšlej o věřících, kteří trpí vězením, týráním, mučením a doufej v Boží království. Nejsi sám, kdo prochází zlými věcmi a až jimi projdeš, budeš mnohem pevnější. Na konci tě čeká něco neuvěřitelného. Kristus sám.

Vždycky, když mě napadne otázka, jestli opravdu vytrvám až do konce a jestli obstojím, vidím – li lidi, kteří svou víru pustili, udělám si čas na zamyšlení, modlitbu a zhodnocení svého dosavadního života. Napíšu si pár bodů, které s Duchem Svatým proberu. Většinou z toho vzejde pokání a není mi chvíli dobře, ale následně přijde radost.

Pár bodů k zamyšlení:

- O čem jsem v poslední době přemýšlela? Čemu jsem svoji mysl nastavila? Když přišla nečistá myšlenka, jak jsem s ní naložila? Není hřích, když tě napadne něco hloupého v první chvíli, ale je hřích, když se mu podvolíš  a  popustíš uzdu svému přemýšlení.

- V jakém prostředí jsem nejčastěji a jak mě ovlivňuje? Tohle je velmi citlivé. Když vím, že se v nějaké partě  pomlouvá, pohrdá lidmi, odsuzuje a já se neumím bránit a ani nic nedokážu říct, není to pro mně dobré       prostředí. Pokud jsem v prostředí, kde se pije, kouří a láká mě to také, není to místo, kde bych měla být.       Často se setkávám s názorem, že i Ježíš byl přítelem hříšníků a jistě viděl samé nečisté věci, proč bych se     měl stranit? Ano, máme být přáteli hříšníků, máme je milovat, ale pokud nejsme pevní, tak si raději najděme jiné místo, kde trávit čas. Ti, o kterých jsem psala na začátku, byli ze začátku přáteli hříšníků, ale nakonec se  stali hříšníky také. Tady je na místě být k sobě upřímní. Pochopte mě dobře. Nenabádám vás odejít z práce,  či školy, naopak, je velmi důležité být uvnitř společnosti. Píšu o vzepření se hříchu. Lidi máme milovat!!! Do  chvíle, než jsem  před třemi lety nastoupila do Rádia7, kde pracují samí křesťané, jsem pracovala jen v  prostředí nevěřích lidí a  byla jsem nadšená. Byly to roky zvěstování evangelia jak slovem, tak jednáním. Velmi dobrá škola. Musím pravdivě přiznat, že mě práce mezi nimi nutila být mnohem ostřejší sama s sobě.  Uvědomovala jsem si, jak je důležité  být dobrým svědectvím.

- Jaká byla v poslední době moje mluva? Bylo to reptání, stěžování si? Nebo moje rty byly nástrojem k uctívání Pána Ježíše? Co jsem řekla o svých blízkých? Věřím, že slova mají veliký význam a myslím, že ještě stále neumíme slova vážit. Jsme velmi rychlí k mluvení a napravování lidí, neumíme však naslouchat. Jsme někdy  jako lidé ve světě. Místo, abychom se kousli do jazyka a modlili se za naši vládu, lehce skouzneme k tomu,  jak děsný je ten a ten vládní činitel. Místo, abychom milovali tělo Kristovo, dokážeme naprosto odsoudit lidi,  kteří Mu patří. Držet svůj jazyk na uzdě je veliké rozhodnutí a bude tě stát hodně. Budeš pro své okolí divný a nepřizpůsobilý, ale věř mi, že Bohu je milejší se modlit než mluvit. Prázdných slov už bylo dost.

- Kdy jsem naposled vyznala svůj hřích před svými sourozenci? Kdy mě někdo opravdu napomenul za něco,   co jsem řekla nebo udělala?

- Kdy jsem navštívila nějakou modlitební skupinu, abych se přimlouvala a volala za změnu našeho národa?    Kdy naposled mi nebylo jedno, že v jiné zemi jsou křesťané pronásledováni a zabíjeni?

Vybrala jsem jen pár bodů. Snad pomohou i tobě. Víte, nejhorší ze všeho je, když věřícím lidem ztvrdne srdce. Pak to nemá daleko k tvrdé mluvě i k tvrdému jednání. Nenechme to zajít až tam. Pokud se nacházíme v období, kdy víme o našem špatném jednání, čiňme pokání, změňme myšlení, odhoďme tu přítěž hříchu, vzepřeme se žádostivosti, upřeme svůj pohled na Krista, jehož krev netekla nadarmo.
Vám to napsat můžu, neboť mám naději, že lidé, kteří se dali na cestu uctívání Boha, nemají daleko od Božího království.