Myslím, že období mezi 16 – 21 rokem patří mezi ty nejhorší, za které se stydím. Nejraději bych o nich nic nepsala, ale musím, abych lépe vystihla, co mě potkalo potom. Začala jsem kouřit. Nejdřív jednu, pak dvě za den a po krátkém čase i dvě krabičky denně. Na to, jestli to moje plíce vydrží, jsem nemyslela.

Moje kamarádky nepatřily mezi ty s dobrou pověstí. Ta nejlepší z nich mě naučila všechno, o čem holka potřebuje vědět. Věděla, jak dostat onoho kluka, jak ho donutit, aby za ni zaplatil útratu a dokonce jsem s ní několikrát podnikla výlet k němu, kde jsme fingovaly potřebu navštívit koupelnu. Tam jsme ukradly, co jsme mohly a utekly domů. Byla to v podstatě hra, která nás bavila. Uvnitř jsme věděla, že je to zlé, ale znovu a znovu jsem tuto hru podstupovala. Taky jsem se nechtěla před kamarádkou shodit.

Pátky a soboty byly naše. Chodily jsem na diskotéky a tam se bavily tím, kterého pražáka zase dostaneme. Na jedné z diskoték se však kamarádka zamilovala do vojáka z povolání a já tušila, že je konec. Ten den jsem se nudila a přála si, aby ten kluk zmizel z jejího života. Hodně jsem toho vypila a poslední, co si pamatuji, bylo nesmyslné ježdění tramvají tam a zpět a poté jsem potkala dva kluky, kteří mi byli sympatičtí. Víc si nepamatuju. Ráno jsem se probudila v nějakém cizím bytě, úplně sama. Rozbrečela jsem se a taky si nadávala. Byla jsem však vděčná, že žiju. Bylo mi jasné, že ten byt nebyl ani těch kluků, tak jsem se rychle oblékla a pěšky šla domů. Bylo před vánocemi, rok 1984, těsně před ukončením mé školy.

Nastoupila jsem do lahůdek v Praze 4 a práce mě bavila. Hlavně práce s lidmi. Jenže i tam jsem měla problémy. Moje návštěvy v barech se stupňovaly a pak už to bylo jen pondělí, kdy jsem nikam nechodila a to jen proto, že bylo skoro všude zavřeno. Nebyl problém najít lidi, s kterými jsem trávila čas a když nebyli, poradila jsem si už sama. Ráda jsem tančila a dokázala jsem tančit hodiny a hodiny. Alkohol mi pomáhal ztratit zábrany.

Byl březen 1985. Jednoho dne jsem čekala na zastávce. Měla jsem v sobě dost vína a těšila se na postel. Nosila jsem v té době hodně krátké sukně a nějací dva kluci na mě začali pokřikovat. Nevšímala jsem si jich, ale když vystoupili na stejné zastávce a šli stále za mnou i tmavými ulicemi, bála jsem se. Doběhli mě a dali se do řeči. Byla jsem nedůvěřivá a nevěřila jim ani to, že jsou bratři, ani to, že bydlí kousek ode mně. Po chvíli mi přišli docela fajn a když před mým internátem otevřeli láhev vína, zůstala jsem s nimi skoro do rána. Rozloučili jsme se se slovy, že se zítra opět uvidíme, řekla jsem ,,jasně“ a šla spát. Když mi druhý den spolubydlící řekla, že na mě někdo čeká, nevěřila jsem jí. Měla jsem hodně krátkých známostí, ale rozhodně jsem neplánovala nic vážnějšího. Ten kluk se stal později mým manželem.