Naše hádky netrvaly věčně. Neuměla jsem být dlouho naštvaná. Michal byl na usmiřování velice schopný a získal si mě buď vtipem, nebo mě jednoduše dostal na kytku. Bylo pak snadné zapomenout na jeho sestru, nesměl však o ní mluvit. Víc a víc jsme zjišťovali, že je nám spolu hezky. Měla jsem práci, která mě bavila – v lahůdkách za pultem. Po směně na mě Michal čekával a šli jsme buď do kina nebo na večeři a uvědomili si, že ani nepotřebujeme společnost. Brzy jsem měla oslavit své 18 narozeniny. Koupila jsem si v Tuzexu překrásné bílé šaty, chtěla jsem se Michalovi pochopitelně líbit. Sraz jsme měli v restauraci a moc jsme se těšila. U stolu při svíčkách a po dobré večeři mi dal Michal krásný řetízek. Nevím, co mě to tehdy napadlo, ale objednala jsem celou lahev vodky. Kamarádka mi poradila, že z vodky se člověk jen tak neopije a já jí uvěřila. S mým pitím to totiž nikdy nebylo slavné. Neuměla jsem najít hranici, takže např. v 15 letech jsme se školou jeli na týdenní tábor do Německa. S holkama jsme využily jeden večer k tomu, že jsme si koupily to nejlevnější německé víno a že spolu oslavíme poslední den před odjezdem do Československa. Pila jsem dost, pořád jsem měla dojem, že o všem vím. Pamatuju si pak jen to, že jsem spadla z palandy na stůl, přímo okem jsem narazila na nějakou láhev a byla jsem ,,prý“ pořád v pohodě, do té doby, než bylo jasné, že mám otravu alkoholem. Ani nevím, že jsem byla u lékaře. Na co si však dobře pamatuju, tak na druhý den, respektive na celodenní cestování autobusem. Myslela jsem, že umřu a dušovala se, že už nikdy ani kapku alkoholu. Samozřejmě, že jsem tuto epizodu zapomněla.

Ale zpět k oslavě. Takže vodka byla na stole, bylo nám fajn, hodně jsme plánovali, co bychom chtěli do budoucna…popravdě já moc nevěděla, co chci. Trochu jsem snila o pěvecké dráze, ale jak na to…Michal mě povzbuzoval, ať zkusím soutěž, že zrovna teď četl – ,,Kroky Františka Janečka hledají zpěvačku“. Proč ne? Věděla jsem, že jsou to jen marné plány, že mě stejně nikdo nikam nedostane. Byla jsem velká trémistka.

Pili jsme vodku s džusem, kouřili jednu cigaretu za druhou, vnímala jsem Michala a říkala si..,,no, není to špatnej kluk, možná bych si ho uměla představit vedle sebe nastálo.“ Byl to skvělý večer…do chvíle, než jsme zaplatili a zvedli se k odchodu. Měla jsem pocit, že asi budu létat. Se všemi jsme byla velká kamarádka, zastavovala jsem na Václaváku policajty, měla jsem dojem, že jim musím opravovat čepice…no byla jsem zkrátka neudržitelná. Pak už si jen pamatuju cestování noční tramvají. Vždycky jsme usnuli, dostali se na konečnou, pak přestoupili a znovu jeli na konečnou. Začalo pršet. Najednou mě Michal chytil za ruku a říká ,,hele musíme vystoupit, tamhle nám jede autobus na Prosek“. Vyběhla jsem tedy za ním a jak jsem byla opilá, zdálo se, že jestli rychle nepřejdu silnici, přejede mě auto, jehož světla jsem spatřila. Zakřičela jsem ,,Michale, přejede nás auto, rychle utíkej“ a jak jsem běžela k zastávce, nohy mě přestaly poslouchat a vletěla jsem rovnou pěknou šipkou do kaluže, co byla před zastávkou. Jen jsem spatřila nohy obyvatel, kteří to ráno čekali na svůj bus do práce. Jej, jak já se styděla zvednout. Moje šaty byly naprosto zničené a černé, můj make up pryč a Michal se nezadržitelně smál a s ním samozřejmě všichni ostatní. Trapnější situace se asi nemohla stát. No nic, stala jsem se zajímavým objektem pro lidi v autobuse a když se někdo na mě díval dlouho, tak jsem mu řekla – ,,baví vás to? No tak jsem špinavá, no a co“. Doma jsem si vzala čisté věci a šla do práce. Bylo totiž na čase. Bylo mi zle a ani nevím, jaké zákazníky jsem tenkrát obsloužila. Divím se, že vedoucí nic nepoznala, tedy až do 12 hodiny, kdy si mě zavolala do kanceláře a že jestli mi něco nechybí. Řekla jsem, že asi ne a ona, že volali ze Ztrát a nálezů a našli moji kabelku s doklady. Bez peněženky ovšem. Naštěstí mě vedoucí pustila brzy domů, abych se vyspala, zašla pro kabelku a přišla další den do práce. Uf, tak to byla oslava mých 18 narozenin.