Žijeme ve zvláštní době. Naše srdce jsou naplněná zklamáním. Tam, kde bychom čekali jednotu, tam si nerozumíme. Tam, kde jsme čekali od vedoucích, že nás povedou a budou nám příkladem, tam se díváme na jejich morální selhání. Také se nám zdá, že se naše sbory zaměřují více na ty úspěšné a talentované a ti, co nejsou tak obdarovaní, nemají šanci.
V manželství jsme si slíbili věrnost, ale rozvádíme se. Zaslíbení, že bude zachráněná celá rodina, nějak nefunguje. Naše děti odcházejí do světa, protože tam našli více porozumění. I coby hudebníci, zpěváci, umělci, jsme vkládali naději do našich projektů, ale i ty procházejí silnou bouří. Máme dojem, že jestli se něco nestane, sami klopýtneme a možná zcela upadneme. Nejsou tyhle katastrofy, zmatky, tápání jen zkouškou, kterou bychom měli projít? Není to Bůh, který námi otřásá proto, abychom se stali závislými pouze na Něm?

Nepřivedl nás do této situace právě Bůh, aby protříbil naše motivy? Aby z nás odstranil všechno, co nám brání být více s Ním? Aby rozbil všechny hračičky, na kterých lpíme, ačkoliv jsme už dospělí? Abychom si sami v sobě ověřili, na čem stojíme a co je skutečně hluboko v našem srdci? Abychom místo na naše úspěchy, spoléhali na Krista Ježíše?

Chlubili jsme se vlastními úspěchy a nyní hledáme alespoň příchuť té slávy?. Chlubili jsme se naším obdarovaným sborem a ten nyní má co dělat, aby se vůbec udržel v základech. Opěvovali jsme toho úžasného a pomazaného evangelistu a on odešel od rodiny. Chlubili jsme se sami sebou, byť i jen ve svém nitru, a nyní máme co dělat, abychom si udrželi víru.

Osobně tyto krize vnímám pozitivně. Nejsou milé. Zkoušky nejsou příjemné. Ale vidím v nich smysl a Boží výchovu. Vidím v nich Otce nebeského, který nás miluje tak moc, že dopouští tyto nejasnosti, abychom se už konečně vzepřeli hříchu. Abychom začali nenávidět hřích do krve. Nám se líbí hřešit.

Nehřešíme moc. Jen malinko. Zrovna dnes jsem odcházela z práce na modlitební. Napsala jsem si odchod o deset minut později, než byl skutečně. Zamkla jsem za sebou dveře, ušla asi 100 metrů a mé svědomí říká:,, Proč to děláš? Jsi pokrytec. Lžeš nejen sobě, ale hlavně Bohu“. Musela jsem se vrátit a odchod přepsat. Možná si řeknete, že je to hloupost a maličký hřích.

Bůh chce ale odkrýt každou nepravost.Tahle ,,maličkost“ už za měsíc může vyrůst ve velkou lež.

Víte, nemusela bych tuto ,,banální“ událost popisovat na modlitební a vyznávat se svým sourozencům. Nikdo nic neví, nikdo mě přece neviděl. Jen Bůh. Ani vám bych o svém hříchu nemusela psát. Proč byste měli vědět o mých selháních? Byla bych raději, kdybyste znali jen tu lepší stránku mého života.

Ale já skutečně chci nenávidět hřích. Až do krve. Ne proto, abych mohla sebe pochválit, jak se mi to už daří, ale aby Kristova oběť nebyla zbytečná. Všechny naše promyšlené hříchy, ve kterých je nám tak dobře, všechna naše žádostivost nás oddaluje od Krista. Jako bychom znovu ukřižovali Jeho tělo.

Pokud se otřásá náš život, podvolme se Boží výchově. Nechme se napomínat Duchem Svatým, nechme se napomínat našimi sourozenci. Nechme v sobě vyrůst Krista samotného, aby církev mohla povstat. Aby mohla dýchat, aby mohla konečně žít.

Takže je dobře, že ztrácíme půdu pod nohama. Ať je zbořeno všechno, co nemá základ v Kristu. Máme – li tomuto světu něco nabídnout, musíme změnit naše myšlení. Musíme začít víc hledat, jak chodit v Boží vůli, jak na Satanovy lži odpovědět, jsme – li na poušti, musíme se začít opravdově modlit.
Vidím v tomto velikou naději. Lidé okolo nás nehledají církev, která má navenek překrásné bohoslužby a výborné muzikanty. Technika, umění, krása, to vše rychle pomíjí. Můžeme mít krásnou budovu a krásně oblečené lidi v ní, ale jsou – li tito lidé prolezlí pomluvami, k čemu to je? K čemu jsou úžasně propracované písničky, když ti, co je zpívají se jdou večer opít? K čemu pak celá naše bohoslužba?

Lidé hledají přístřeší. Hledají církev, která bude milovat, odpouštět, pozvedat. Jestli je Kristus hlavou církve a my Jeho tělem, dejme se do spolupráce se s Ním. Nepohrdejme nikým a nehledejme svoji slávu.