Maminku obdivuju. Byli jsme všichni celkem divocí, hlasití a často jsem se hádali. Nedivím se, že ji z nás šesti dětí často bolela hlava. Byla s námi mnoho let doma. Nějakou chvíli sice pracovala v nemocnici, ale pro naše časté nemoci a pro náročnost tatínkovy práce coby horníka, musela odejít.

Být dítětem v tak velké rodině přinášelo výhody. Měli jsme víc toaletního papíru, na vánoce více ovoce, mandlí, kokosu, protože na příděl jsme si vystáli frontu všichni sourozenci a nemusela jsem nosit věci po starší sestře. Měla jsem však pocit, že jsem na tom stejně ze všech nejhůře. Musela jsem sourozence hlídat, a když jsem chtěla mít klid, tak doma rozhodně nebyl. No a taky jsem musela vařit. To se dá však dnes už považovat za výhodu. Vařit umím obstojně.

Dvě školy, které jsem si sama vybrala, jsem musela odmítnout kvůli léčení se s plícemi. Chtěla jsem foukat sklo a kdyby to nevyšlo, tak být kadeřnicí. Jenže jsem obě představy kvůli stejné věci musela zavrhnout. Pak už mi bylo vše jedno. Když se dívám na své vysvědčení dnes, nebylo to tak zlé, ale právě nemoci byly příčinou zhoršení mého prospěchu.

Nastoupila jsem tedy na učňák jako prodavačka Potraviny – Praha. První rok jsem jezdila 30 km denně do školy ve Ždáru nad Sázavou a další dva roky jsem strávila v Praze. A tam jsem našla svět. Najednou mě nikdo nehlídal, mohla jsem svůj volný čas trávit jak se mi zachtělo, objevila jsem diskotéky, kina, bary. A v Praze byli kluci, kteří vědí, o čem je život. Doma samozřejmě o tom, co dělám ve volném čase, nevěděli a já se cítila volná jako pták. Jezdila jsem domů jednou za 14 dní, ale postupně se moje dojíždění prodlužovalo. Začala jsem na všechny strany lhát, podvádět a všude, kde to šlo, jsem psala omluvenky, za učitele pro mé starostlivé rodiče a za rodiče pro mé učitele. Nabyla jsem jistoty, že Praha je tím nejlepším místem pro moji budoucnost.