Každou poslední sobotu v měsíci máme na Rádiu 7 tzv. Tematickou sobotu. Ta lednová připadla na mne a Kateřinu Hodecovou. Nazvali jsme ji „Ztráty“.  Předcházely jí velké přípravy. Výběr příspěvků – nejlépe už předtočených, ankety, myšlenku na den, prostě tak, aby se celé odpoledne týkalo daného tématu. Katka vybrala myšlenku na den – jmenovala se „Jak jsem ztratila hlas“, dále asi 4 opravdu výborné příspěvky různých autorů, já natočila zvukovou anonci, a obě jsme se těšily. Mimochodem, zrovna jsme měly výročí „uvěření“. Říkáme tomu proto, že jsme v Krista uvěřily ve stejný den i rok – 31.1.1988, aniž bychom se znaly. Od té doby si lednové soboty nechceme nechat ujít a těšíme se na společné moderování. Zapomněla jsem dodat, že kouzlem Tematických je, že si povídají dva moderátoři, kteří také samozřejmě zvou posluchače k tomu, aby se do diskuze zapojili. Už ve čtvrtek jsem vnitřně cítila malou nejistotu, takže jsem si připravovala scénář – skoro slovo od slova. Obvykle nám stačí body a když budeme dvě, vždy se doplníme – napadlo mě, jenže nervozita mě neopouštěla.  Koupila jsem si malý notebook a tak jsem hned využila jeho schopností a všechny myšlenky jsem do PC uchovávala. V pátek přišla Katka do práce skoro bez hlasu, ale ubezpečovala mě, že v sobotu přijde:-) Opět jsem večer přišla domů a psala a psala – tréma se stupňovala. V sobotu bylo jasno. Katka nemluví, takže jsem ještě v posteli začala zapisovat. V práci jsem si připravila playlist s písněmi, příspěvky, vytiskla všechny své poznámky a hurá do studia. Stres mě neopouštěl, ale na druhou stranu jsem neměla kam uhnout. Uf, usedám do křesla, zapínám monitory, vybírám vhodnou podkresovou muziku, ještě nezapomenu napsat sms bráchovi, ať poslouchá, protože budu mluvit i o něm..ten zas napíše svému dvojčeti, spouštím zvuk do éteru a jedu. Do jedné je to ještě pohoda. Uvedu co bude, řeknu, že venku sněží a svátek má Marika a Jan, něco povím o výročí Jana Bosca a nastává 20 min na příspěvek. Rychle seběhnu jedno patro, chci si uvařit kávu, jenže konvice nikde. Tak do hrnce vodu, hrnec na plotnu a zas nahoru…co kdyby se tam něco nečekaného přihodilo…těsně před jednou si vzpomenu, že dole vaří voda, takže rychle pouštím písničku a honem dolů..uf, přišla jsem tak tak..ale kávu jsem neuvařila, nebylo už z čeho. Usedám opět do křesla, pomodlím se, aby mi dal Bůh slova a jedu…nějak to zatím jde, ale zjistím, že mi ty tři papíry stačit nebudou. Jedna posluchačka sice začala psát svoje příběhy do emailu, které mi pomohly, ale představa, že tam budu až do čtyř něco mluvit a zrovna já, která se moc neprojevuje, no nevím. Ještě že máme písničky na přání:-) ty mě zachrání, říkám si, u toho si odpočinu. Jenže…lidé začínají psát, volat a taky v kapse u kalhot slyším vrnění mobilu a navíc písničky, které chtějí, nemůžu najít. Myslím, že jsem se dlouho tak nezapotila. Některá přání jsem spletla, prostě jsem poslala písničku na jinou adresu, ale mám to za sebou. Potřebovala bych se napít, ale i tři minuty mi přijdou málo, tak raději zůstávám ve studiu a píšu si, co řeknu dál – na papír. Začínám být trochu unavená a koktám. No to jsem ale moderátor, co tu vlastně dělám – „Bože zachraň mě“. V poště se objevuje vzkaz od Jany Peřtové – píše, že poslouchá a také by chtěla něco říct k příspěvku, který ona napsala před sedmi lety a my ho zařadili do Tematické. Ok, píšu jí, zavolám ti a budeme si povídat do éteru. Musím říct, že rozh s Janou bylo to nejlepší, co mohlo přijít. Nejen, že zapadlo do kontextu celé Tematické, ale navíc Jana byla velmi otevřená a sdílná a doplnila to, co vlastně v pořadu zaznít mělo.

Ani nevím, jak se to podařilo, ale zvládla jsem to. A krásnou tečkou byla pochvala od Katky, která celou dobu poslouchala doma.
Často jsou před námi situace, kdy se nemůžeme dlouho rozmýšlet. Ale když se odvážíme…
Odcházím sice vyprahlá jak studna bez vody, koš je plný mých poznámek na zmuchlaných papírech, ale věřte mi, že tak lahodnou kávu jsem už dlouho nepila.