Trápí mě škatulkování. Vadilo mi to už coby mladé holce. Jako každá jiná, i já měla pocit, že musím někam patřit. Neuměla jsem se zařadit. Tehdy, letěli „somráci nebo veksláci (ti nemuseli mít nic společného s vekslováním, jednoduše jste je identifikovali podle oblečení, tedy to mi bylo 15 let a kdoví, kdo těm výrazům v mém věku rozuměl).Somráci taky nebyli žebráci a nutně špinaví, jen nosili džíny, tričko a tenisky. Tím, že mě bavilo v oblékání experimentovat, a to jsem si mohla dovolit, protože jsem měla babičku v bývalém západním Německu, mě do škatulky nezařadili. Tudíž jednou jsem pro některé byla somračka a jindy zas vekslačka. Najít si kamarády – to bylo horší. Moje prostředí, můj svět byly diskotéky a tam jsem jako somrák opravdu přijít nemohla. A když jsem se ocitla na vesnické zábavě, musela jsem změnit image. Vážně:-) Jednou jsem přišla s modrou ofinou, v bílých kozačkách a ošoupaných džínách na jednu zábavovku a to jste měli vidět. Hned jsem pro ně byla „pražská fiflena“      Myslím, že v dnešní době to je ještě větší guláš. Diskouši a emouši, skejťáci, pankeři – kdo se v tom má vyznat. U některých jde jen o módní záležitost, jiní na tom opravdu staví svůj život.
Moje zkušenosti z mládí mě neustále varují, abych lidi nesoudila podle vzhledu. Je to jak s hudbou. Neposlouchám pořád pop, teď se třeba víc zajímám o hardcor. Mám ráda lidi, ať jsou emo nebo skejťáci. To jestli oni mají rádi mě, je jiná:-) 

Co ale posuzování podle chování? Nebo jakou má kdo pověst? Nebo podle toho, co tehdy ten člověk, si představte, udělal? A v neposlední řadě, do jaké církve chodí? A nebo vlastně už nechodí?

Štve mě, co je napsáno na mé občance: Rozvedená. Jsem ve škatulce. Nemůžu se s touto skutečností vnitřně smířit. Patřím mezi lidi, kteří neustáli svůj život a rozbili rodinu a také představu o rodině druhým. Denně mě trápí myšlenka, že kdyby to tak nedopadlo, moje děti by neřešily, co pak řešit musely. A když pak ještě cítím kritiku jiných, tak propadám odsouzení. 
    Čas od času se setkám s lidmi, kteří mi řeknou: „hm, rozvedená, to už se nemůžeš vdát, protože víš, jak o tom píše Pavel?  Určitě znáš to místo“…“to ti musí chybět sex a kdoví, jak to řešíš“…“rozvedená a zpíváš v církvi? To by u nás neprošlo“…
    Jsem nakažená nebo postižená? Tedy – v křesťanských kruzích? Možná jo. Chybovala jsem mnohokrát, a  jestli jsem měla podíl na rozvodu nebo ne, stejně nikomu nevysvětlím. První rok od mého rozvodu jsem žila v domnění, že jen a jen můj manžel je na vině, když odešel k jiné. Druhý rok mi docházelo, že nejen on chyboval. A dnes, kdybych mohla svůj život vrátit, bych v mnoha věcech jednala jinak.
   
    Co mě však nesmírně těší je, že od každého dna se může člověk odrazit.  Z každého bahna se může vyhrabat. Ať udělal cokoliv, ať byl na tom mizerně, ať už byl obětí nebo bolest způsobil druhým, vždycky je možné začít znovu.
    A pokud mi občanka nebo kdokoliv z lidí připomíná moji minulost, je to asi dobře. Kdy jindy se naskytne možnost děkovat Bohu? Kdy jindy je člověk víc vděčný? Jedině tehdy, když ví, že ne svou zásluhou se opět postavil.
    Teď když ukončuju svoji myšlenku, se mi vybavují nejrůznější lidé. Asi jim zavolám a řeknu jim, jak je úžasné, že tu jsou. Taky tě někdo napadá?