Existuje radost, která je trvalá. Mohli bychom říct, že je věčná. Dá se taková radost, pokud ji ovšem zakusím, udržet? Záleží na tom, co si pod pojmem radost představíme. Může to být radost chvilková. Třeba z narození miminka. Zrovna 3. března jsem se stala babičkou malého Tobiáše. A věřte mi, radost byla obrovská. Nebo radost z konečně nalezeného zaměstnání. Také z výhry se může člověk radovat. Jenže! Miminko není věčně miminkem, v zaměstnání není všechno trvale ideání a výhra? Najednou se vynoří  příbuzní a výherce buď všechno rozdá nebo se odstěhuje. A je považován za pěknou držgrešli.

    Víte, že Bůh nařídil Izraeli dny radosti a veselí? V 5. Mojžíšově16:15 čteme: Sedm dní budeš slavit slavnost Hospodina, svého Boha, na místě, které Hospodin vyvolí. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na veškeré tvé úrodě a při všem, co budeš dělat. Oddej se proto radosti.

Oddej se radosti. Jak vám to zní? Přirozeně člověk namítne: Nelze se radovat z donucení. Ale možná bychom v tom mohli uvidět něco víc. Nebudu se zaobírat řády a nařízeními, které dal Bůh Izraeli, ale zkusím se vždy zabývat současností.

    
    Kdyby tobě řekl někdo: No tak, oddej se radosti. Zpívej, jásej, tancuj…, a ty přitom prožíváš naštvanost nebo zklamání svým blízkým. Zpívám na bohoslužbách a konferencích asi 18 let a byly chvíle, kdy se mi vážně nechtělo zpívat. Není to tak dávno, co došlo v mé vlastní rodině k hádce. Přišla jsem na nevěru a další týden jsem měla zpívat na Slovensku. Každý den jsem chtěla zvednout telefon a organizátorům sdělit, že nemůžu přijet. Nikdo z mých blízkých ale ještě nevěděl, co se stalo. Mám jim zavolat? A co kapele? Mám jim to říct? Zápasila jsem, ale především doufala, že se to doma urovná. Že to byl jen manželův zkrat a úlet a že se třeba všechno spraví. Proč tím zatěžovat ostatní? Den za dnem byl těžší. Raduj se, když máš tak neuvěřitelnou bolest. Zpívej, když ti teče do bot.

    
     Byla jsem pokrytec, že jsem koncert absolvovala? Byl jeden z nejlepších a nikdo nepoznal, co se odehrává v nitru. V písních jsem zpívala: Ty jsi moje radost, tebe budu vždycky uctívat, tobě se budu klanět za všech okolností a věřte mi, po chvíli přemáhání jsem na to přišla. Bůh je přece mou radostí. Nezaslíbil, že se budu procházet překrásným parkem, jen co jsem vyznala Ježíše Krista jako svého Pána. Naopak, řekl: Budete mít trápení. Ale i v této chvíli jsem mohla slavit jméno svého Pána. Neprošel Kristus mnohem těžší zkouškou? Neslíbil mi, že jednou všechno skončí a slzy navždy setře z mých očí?
    

    Co myslíte? Jsem profesionál nebo nepravdivá vůči sobě a svému okolí, že zpívám o radosti a přitom mám smutek? Jsem herec, co musí vzít vtipnou roli, i když je mu bídně? Tyhle otázky jsem si přirozeně kladla. Vzpomněla jsem si na kamarádku. Jednu neděli měla zpívat na bohoslužbě. Jenže se doma pohádala s manželem a dětmi a tak zavolala svému vedoucímu, že určitě není správné, aby zpívala. Dost jsme pak spolu o tom diskutovaly. Může farář nekázat? Jednoduše by zavolal ovečkám a řekl: Nezlobte se, nejsem ve své kůži, zrovna máme doma napětí a já vím, že to pochopíte. Některé ovečky to jistě pochopí, jiné budou naštvané. Problémy faráře je nezajímají a další už nepřijdou. Většinou pochopení máme. Díky Bohu. Víme totiž, že stejnými či podobnými trápeními procházíme všichni.

    
    Oddej se radosti. Fakt můžu? V každé chvíli? I v té těžké? Záleží z jaké strany se na věc dívám. Jistě jste už mockrát slyšeli příběhy na smrt nemocných lidí. Já osobně jsem u žádného na smrt nemocného člověka nestála, ale z vyprávění vím, že někteří z bolavých byli v duchu tak silní, že ti zdraví se jimi cítili být zahanbeni ale později i posíleni. Ano, jejich tělo bylo na odchodu, ale jejich duch byl připraven setkat se s Pánem. Je to zvláštní. Radost nelze naordinovat. Přesto přemýšlejme, zda se jí můžeme oddat.

    
    Když mě něco trápí a to nemluvím o tom, že jsem nesehnala hezkou sukni, tak sama sobě kladu otázky. Je někdo, kdo má momentálně větší starost než já ? Prožívá někdo podobné trable? Zrovna nedávno mě opravdu něco dost bolelo. Nemůžu o tom psát podrobně, ale zkus si představit, že jsi neprávem obviněn a to člověkem, který je ti nejblíž. Řekl ti věci, které se skutečně dotkly tvého srdce. Od cizího se to snese dobře. Tam se člověk naštve, řekne – nepotřebuju tě, ale blízký člověk? To bolí fest. Pomáhá mi, když s tím jdu hned k Bohu. Odejdu na nějaké klidné místo a vyleju Bohu své srdce. Vím, že mi rozumí a často mě potěší do pár minut.

   
    Díky tomu, že se díváme vzhůru, se posune i naše myšlení. Upínat se k Bohu a mít jej za svou skrýš, je povznášející pocit. A nejenom pocit. Je to realita. Proto měl Štěpán andělskou tvář, když ho neprávem ukamenovali. Proto mohl odpustit a dokonce odpuštění vyslovit. Proto Pavel a Silas mohli ve vězení zpívat Bohu chvály. Věděli totiž, že to, co prožívají teď, je dočasné. Dokonce byli šťastní, že smějí trpět pro jméno jejich drahého Pána a Spasitele.

    
    V Lukášovi 6:23 je jedna zvláštní Ježíšova věta: Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. Radujte a veselte se v ten den, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká.Na jiném místě mluvil ke svým učedníkům: Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby má radost zůstala ve vás a aby vaše radost byla úplná.   

    Existuje radost, která pramení ze samotného Ježíše Krista a může v nás zůstat trvale. Naše radost může být úplná. Není to povzbuzení? Není to výzva, abychom tu Ježíšovu radost získali a bylí tak plní? Jeden švédský kazatel řekl: To se vám to chválí Boha, když jste přešli Jordán a za sebou vidíte potápějící se nepřátele? Zkuste se však radovat ve chvílích zkoušek nebo ve vězení, když vám hrozí smrt.

     
    Možná jsme teprve na cestě, abychom pochopili, co je opravdová radost a jak se projevuje. Není to násilné vynucení si radostné mimiky obličeje. Není to pozitivní vyznávání: Mám radost, mám radost, mám radost. Není to ani přehlížení smutných situací, jakými jsou tragické nehody, úmrtí či rozvod. Hledejme Pánovu radost. Ta je opravdová, věčná, hluboká a tichá. V ní můžeme směle vyznávat: Bůh je moje radost. On je moje síla. On je moje potěšení. Oddejme se jeho radosti a kéž pronikne v každé chvíli strachu a nebezpečí.