Jsem vděčná. Bohu především. Díky Bohu vím, kam směřuje můj život, díky Bohu se nemusím bát a díky Bohu jsem našla lásku v Kristu Ježíši. Taky jsem Bohu vděčná za všechny dary nad to. Mám úžasné rodiče, děti, přátele, mám střechu nad hlavou, teplou vodu, teplo doma, mám práci. Jak bych mohla nebýt vděčná?

S vděčností se žádný člověk nerodí. Miminko neví, proč by mělo být vděčné. Naopak, když poprvé spatří světlo, pláče. Bylo mu přece tak dobře u maminky a teď? Musí se naučit žít v jiném prostředí, jiném ovzduší a ne všechno je mu po chuti. A ne všechno se mu líbí. A tak ho rodiče postupně vedou. Jestli budou chlapec či dívenka vděční v dospělosti, závisí na mnoha faktorech. Především na rodičích. Ti v dětátku mohou vypěstovat návyk k děkování, vděčnosti. Třeba jednoduše při večeři. „Mami, děkuju, že se o nás tak hezky staráš.“ „Tati, děkuju, že díky tobě můžu chodit na vysokou.“ Jistě vám neuniklo, že ne všem dětem je tento návyk rodiči vštěpován. Měl by však být, protože by pak společnost nertpěla takovou povrchností a sobeckostí.

     Zamýšlím se nad příběhem, který je zaznamenán v Lukášovi 17:11 – 19. Když Ježíš přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“

    Jaké měli tito muži dětství? Učil je někdo vděčnosti? Učili je rodiče děkovat? Vím, že nemoc v nich jistě vděčnost těžko probouzela. Pokud je člověk nemocný a smutný, těžko se z věcí raduje. Všech deset mužů bylo ale uzdraveno. Neumím si představit, že někdo žije deset, dvacet let v malomocenství, pak zjistí, že je úplně očištěn a nepoděkuje. Kromě jednoho.

     Když si v hlavě projíždím jiné biblické příklady nemocných lidí, o většině uzdravení se dozvědělo přinejmenším celé město, včetně nejbližší rodiny. Ti lidé byli tak šťastní. Až z toho sám Ježíš nebo jeho učednící, kteří po vzoru svého Pána uzdravovali, měli problém. V našem příběhu jen jeden muž se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval. Navíc to byl Samařan, a s těmi se židé nebavili. Možná platí pravidlo, že čím větší hříšník je omilostněn, čím odmítnutější člověk, tím připravenější půda pro vděčnost. Znáte někoho takového? Já ano. Znám lidi, kteří byli na dně, úplně odmítnuti okolím a když je Ježíš Kristus z toho dostal, jsou mu vděční. Dokáží vděčností plakat, nést břemena druhých, dokáží se rozdat.

     Vybavuje se mi jiný Samařan, který jako jediný ošetřil zraněného a zbitého muže. Přemýšlím i o jeho dětství a dětství kněze a dalšího Božího služebníka, kteří zraněného sice viděli a přesto dělali, že ho nevidí. Nesklonili se k němu a nepomohli. Přečtěme si: Lukáš 10:30 – 37. Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

    Jak rádi by i někteří z nás chtěli přehlédnout, že bližní znamená každý člověk. Bez rozdílu barvy pleti, sociálního postavení, chudí i bohatí, nemocní i zdraví. I ti, kteří jsou na tom špatně i ti, kteří nám něčím ublížili. Zákoník, který přišel za Ježíšem, zřejmě proti někomu něco měl, když sám sebe chtěl ospravedlnit. Jinými slovy chtěl potvrdit svůj názor, že ne všichni jsou přece jeho bližními. Ani my, křesťané neděláme věci vždy správně. Často se musíme vybízet k lásce, ke chvále, k vděčnosti, k děkování. A je to smutné. O to víc však, když do nás byla vylitá Boží láska, bychom měli být vděční. A naši víru bychom měli dokazovat láskou a hlavně jejími skutky.

    V listu Římanům 1:21 je tento verš: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Jestli jsme poznali Boha my, pak mu vzdávejme čest jako Bohu a buďme vděčni. Může se stát i nám, že naše myšlení bude ve tmě? Může. Kdy? Osobně věřím, že tehdy, když ztratíme první lásku. Ztratit ji je snadné. Jak se to může stát? Jednoduše. Přestaneme děkovat. Přestaneme pomáhat, přestaneme si všímat lidí. Jenže já teď teda nemám důvod děkovat. Za to, že mám samé trápení? Za to, že tak dlouho hledám partnera a Bůh mi ho nedává? Tolikrát jsem ho žádal o pomoc a nepřišla. Za to mu mám děkovat? Znám lidi, jejichž myšlenky šly tímto směrem a dnes jsou úplně nevěřící. Boží lásku považují za směšnou a když jim připomenete jejich první setkání s Kristem, jak plakali a jak vděčně přijímali jeho lásku, řeknou: Ale to bylo nějaké duševní rozpoložení.

     Je třeba se povzbuzovat. A k vděčnosti především. Ta totiž plodí lásku, milost, milosrdenství k ostatním lidem. Apoštol Pavel to považoval za hodně důležité. Do Kolos napsal: A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

     Je krásné mít ve svém okolí lidi, kteří umí být vděční. Jsou nadmíru spokojení, radostní, nereptají a nekritizují. Je krásné se s nimi potkávat. Hledejme denně příležitost Bohu poděkovat. Když přistupuji k němu s tím, že budu vděčná, najednou zjišťuji, za co všechno děkovat můžu a jsem si jistá, že se i Boží srdce raduje. A my následně také. Jak jde všechno ruku v ruce, zdá se mi. Zakončuji svou úvahu opět slovy apoštola Pavla: Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.