Z bolesti do ujištění
Lidé přicházejí a odcházejí. Narodí se a umírají. Běžné. Normální. Dokud se smrt nedotkne těch nejbližších. Lidí, které milujete, bez nichž si nedovedete život představit. Smrt přišla i do mé blízkosti. Položila svoji ruku. Na mého tatínka. Odešel 4. srpna ve věku 64 let. Byla jsem s ním v poslední chvíli života. Musím říct, že zázrakem. Než se to všechno událo, dovolenkovala jsem se na Vsetíně. V pátek jsem se rozhodovala, jestli zůstanu nebo pojedu na víkend do Nového Jičína. Nakonec mě to táhlo domů k rodičům na Vysočinu. Tátovo objetí jsem si, nevím proč, uvědomovala jaksi silněji. Napadlo mě: Čím jsem starší, tím víc ho potřebuju.
V sobotu jsme se chystali na tenis, ale tatínkovi nebylo nejlíp. Šla jsem si zaplavat a když jsem se vrátila, moc hezky jsem si s rodiči popovídala. O všem možném. V neděli jsem měla v 16 hodin odjíždět. Po obědě jsme si zdřímli a já se vzbudila až v půl šesté. Slyšela jsem maminčin pláč. Myslela jsem, že se mi to všechno zdá, ale když pláč neustával, utíkala jsem do jídelny. Tatínek byl v bezvědomí. Pak už ani nevím, jak se všechno seběhlo. Záchranka přijela do deseti minut. Tatínka odvezli do nemocnice. Od té doby se neprobral.
Modlili jsme se. Modlilo se hodně lidí. Přála jsem si pro tátu ještě pár let . Ale už nikdy nepřijdou. Přišla jsem v životě o muže. O přítelkyni. Na krátký čas i o dceru. Jenže tato ztráta je jiná. Nebolí stejně. Musím se přiznat, že jsem dlouho nechtěla s Bohem mluvit. Co bych mu měla říct? Že mu děkuju, že je táta u něj a má se líp? Jeden člověk mi napsal sms. „Považuj tatínkův odchod za milost“. Vážně je to milost?
Dny ubíhají. Na modlitebních setkáních mlčím. Jsou modlitby k něčemu? Když nejsou vyslyšeny? A jestli vyslyšeny nejsou, tak kde je chyba? Otvírám knihu Job. Už při čtení 1 kapitoly mi srdce buší víc. Bůh se tedy nechá Satanem vyprovokovat? Nedokážu číst dál. Opravdu se zlobím. Zároveň se stydím. Za svoje myšlenky, za řeči, které před lidmi vyslovím nahlas. Za pochybnosti.
Po několika dnech smrti mého táty zemřela sestra mé kamarádky. Rodiče dokážou bolest unést. Obdivuhodně mluví na pohřbu o dobrém Bohu, který ví…jsou mnohem silnější než já. Také moji přátelé obdivují nahlas celou rodinu mladičké zesnulé. Jsem si jistá, že i je to bolí. Jen se nezlobí na Boha. A to jim závidím. Jsou mnohem dál než já. Jsou vyzrálejší. Otec rodiny v neděli káže, já zrušila koncert i moderování.
Od pohřbu mého tatínka uběhl měsíc. Až teprve včera jsem se odhodlala promluvit si s Bohem. Ne nějaké krátké výkřiky. Opravdu si promluvit. A tak jdu na jeden z kopců Nového Jičína. Míjím ceduli, vnímám čím dál větší ticho, a čím víc se kopec blíží, tím jdu pomaleji. O čem s ním budu mluvit? Můžu mu říct, že se na něj zlobím? Že nerozumím, proč? Že se mi nelíbí, že umírají mladí lidé? Že i tátovi bylo jen 64 let? Že jsem nespokojená s mým životem a že podle mě cenu nemá?
Ještě nejsem v cíli. Normálně by mi to trvalo půl hodiny. Teď už je to hodina. Ještě se zastavím a natrhám ostružiny. Podívám se do údolí Nového Jičína. Překrásný pohled na město a kopce. Svítí slunce a na obloze plují opravdové ovečky. Tátovi by se tu líbilo. Chystal se mě navštívit. Vždycky mě navštívil. A to jsem se stěhovala mnohokrát. Tu a tam něco opravil, koupil koš na odpadky nebo na prádlo. Je mu už líp. Přes slzy nevidím na cestu.
Jsem v cíli. Jak dlouho jsem tu nebyla? Skoro rok? Ano, opravdu rok. To jsem se dušovala, jak se budu denně na tomto kopci modlit.
Vnímám Boží přítomnost. Čekal na mě. Neumím vysvětlit, jak to vím. Slyším: „Mluv“. A tak mluvím. A pláču a zase mluvím. Moje poslední slova jsou: “ Bože, co jiného může člověk udělat, než že se před tebou skloní? “ A skláním se.
Nemám odpovědi na „proč“. Mám něco mnohem krásnějšího. Hluboké vnitřní ujištění o tom, že Bůh o všem ví. Že jednou pochopím. Že modlitby mají smysl, jen si žádají upřímné srdce a vědomí Boží vůle. A že můj život má smysl.
Rubrika: Normálka ze všedních dní
13. Září, 2011 ~ 15.45
Gino,
díky moc za to, jak jsi to napsala a vypsala. Nějak to se mnou hodně zarezonovalo. Až k dojetí. Dík za upřímnost, opravdovost, lidskost. Na tom záleží.
Dík!
Saša
13. Září, 2011 ~ 17.29
Jiřinko, je to opravdu moc hezký článek. Jsem moc rád, že tě mohu znát, ale především, že můžeme znát a poznávat i jej.
13. Září, 2011 ~ 19.23
Jiřko Napsala jsi to tak ze se to druhých dotýká.
Tvůj táta byl muj nejlepší strejda a mám na něho nejkrásnější vzpomínky
Bratranec
13. Září, 2011 ~ 22.02
Naše milá Gino,
nejsme dál. Možná jsi Ty. To co prožíváš, třeba i u nás teprve přijde. Vnímám, že jsme na cestě. Odevzdání se Jemu nám pomáhá jít, víš?
A neboj. Taky si s Ním povídám. O všem. Proč nemá smysl jí vyžehlit kalhoty, které byly na dně koše s prádlem? Proč chodím ráno potichu kolem jejich dveří, abych ji nebudila? A pak mi to dojde a zase plavu v slzách? Proč vztekle hážu její oblíbené mango s hořkostí zpět do koše v obchodě, když mi dojde, že ona si ho už nedá?
Ale cítím Jeho přítomnost, jsem Mu blíže, než kdy jindy, skrze ni…
Ta naše cesta bude dlouhá, Gino. On chtěl, že jdeme po ní spolu.
13. Září, 2011 ~ 22.26
sedím, čtu a pláču. Díky Gino!
13. Září, 2011 ~ 22.47
Smrt svého tatínka(51let)jsem prožívala stejně,stále jsem se Boha ptala,proč právě on.Je to 5let a stále to moc bolí,byl to můj nejbližší člověk.V té době jsem měla velké rodinné potíže a má sestra ve svých 27letech bojovala s rakovinou.14 dní před smrtí vydal život Bohu,cítila jsem,že je v nebi,ale proč?Třeba právě proto,že by to déle neudělal,ale třeba proto,aby se u našeho Otce za mne a sestru přimluvil,pokud to udělal,pomohlo to!Sestra se zázrakem uzdravila a u nás se vše vyřešilo.Věřte,že jednou nám Bůh vysvětlí pro nás nepochopitelné PROČ?Markéta
14. Září, 2011 ~ 0.42
Tolik milovaná Jím a mnoha lidmi Jiřinko!
Když před devíti lety odešel do nebe „stár jsa a syt dnů“ v 92 letech můj vzácný manžel a s ním půl naší manželské osobnosti, netušila jsem ani z dálky, jaká hrozná je to rána. Denně jsem mu něco do nebe po Mistrovi vzkazovala a nechápala, jak mohu dál existovat. Od své přítelkyně psychoterapeutky jsem se dověděla, že je to „normální stav“. Źe šok našich drahých, když vejdou do jiné dimenze je veliký, pro ně vteřina věčnosti, pozemsky měřeno údajně nejméně jeden rok, než se opravdu oddělíme. Po roce mi dal Pán sen: stála jsem před velkým shromážděním a vnímala, jak skrze mne k lidem proudí mocná Boží láska, protože vedle mne stojí velká láska, v tom snu hoch, který mne asi opravdu nejvíc z mých přátel měl rád. „Víš, proč sis mne nechtěla vzít? Styděla jsi se ze moje jméno!“ Chtěla jsem mu to vymlouvat, ale probudila jsem se a věděla jsem, že to vedle mne stojí nesrovnatelná Láska, můj milovaný Ježíš a že pokud se nebudu stydět za Jeho jméno, použije mne jako nástroj své lásky. A ráno mne oslovil Svým ujištěním: „Manželem tvým je Učinitel tvůj…“ a já věděla, že v Něm jsem dokonale doplněná a nezbývá nic jiného, než zůstávat v Něm. On v Tobě a TTy v Něm, dokonalost lásky, kde už nic neschází a všecko plní Hospodinova sláva, šechina, která se usadí v chrámu srdce na věky a navždy.
„Tu zmlkne každé „proč?“, co srdce rozrývalo a klidně spočívám, byť cokoli se dálo, v Tvé ruce, Jezu, za mne probodané. Z Tvé lásky NIC už nevyrve mne, Pane.“
Ludmila
14. Září, 2011 ~ 9.03
Díky za upřímné vyznání.Měla jsem možnost doprovázet při umírání svou drahou maminku.Byla nádherně statečná, smířená s Bohem i lidmi, připravená na setkání s Pánem.To mě naplňovalo pokojem a radostí. A ty poslední společně strávené dny byly nejkrásnější dny mého života.Přeji vše dobré a stálé vnímání Boží blízkosti ve Vašem životě.
14. Září, 2011 ~ 13.59
Dík za pěknou úvahu.
Táta už mi umřel před 11 roky a i když jsem nebyl na žádného z rodičů nějak upoután (nejvíce na dědu) stále jakoby byl se mnou. Jednou jsem se ho chtěl zeptat, jestli vůbec v JK věří, do kostela chodil jen o svátcích, ale neměl jsem k tomu odvahu. Také se mi v posledním roce stalo, že jsem chtěl navštívit 2 sestry ze sboru, ale ony mezitím byly v nemocnici a zemřely. Tak jsem si řekl, že to už se mi nesmí stát!
Na KK 2009 se mi nejvíce líbila vaše píseň o velikém Bohu a stále ji mám v podvědomí ač jsem ji od té doby neslyšel ani na CD nenašel.
Od věčnosti nás každého, mladého i starého, chytrého, vychytralého, bezdomovce i miliardáře dělí jenom jeden jediný „srdce tluk!!!“ A proto je dobré být na cestu „domů“ vždy připraven! (Pionýrský i skautský pozdrav) a posuzovat naši situaci, plány, minulost i budoucnost tak jak si to přál TGM – pod zorným úhlem věčnosti.
S pozdravem
Karel
14. Září, 2011 ~ 14.16
Gino, děkuji za tu osobní reflexi. Dělám křesťanskou sociální práci s bezdomovci. Já se několikrát za rok setkám s tím, že několik let mám blízký a upřímný vztah (byť na profesionální rovině) s klienty a pak najednou ten člověk není. Zemře. Díky Bohu, že neumírá na squatu či na ulici, ale např. v posteli azylového domu nebo v nemocnici. Někdy mám strach, abych svého milého klienta (nebo neznámého) nenašel někde zalezlého v teplovodním potrubí či v nějakém squatu a on aby nebyl po smrti. Vždycky mě to zasáhne. Bližní mi nejsou nikdy lhostejní. O to těžší je, že se se mnou už léta nestýká část příbuzenstva – kvůli tomu, co jsem zvolil za cestu. Kristus mě zřejmě poslal k těm bližním, co skutečně potřebují mou (a hlavně Jeho) pomoc. Ale je mi to líto. Doufám, že jednou nedostanu do schránky parte vlastní matky nebo otce.Je dost težké vidět ve vlastním životě, jak se naplňují Kristova slova, která jsou zapsána u Lukáše 12:51-53. Ale tím se nenech rozesmutnět. Hospodin, Bůh vší útěchy, s tebou a s vámi se všemi.
15. Září, 2011 ~ 20.51
Gina, si velmi vzacne ziena a dakujem za vsetku uprimnost a otvorenost. Maj vela sily a poznania od nasho nebeskeho Otecka
16. Září, 2011 ~ 7.03
Marián, děkuju. Ty i tvoje žena jste pro mě velkým povzbuzením a lidmi víry.
16. Září, 2011 ~ 7.07
Daggie, máš můj obdiv za práci, kterou děláš a hlavně s jakým srdcem. Vážím si tě. Modlím se dnes za tvoji rodinu.
16. Září, 2011 ~ 7.08
děkuju Karle
16. Září, 2011 ~ 7.10
Připomněla jste mi Jano, když odcházela moje babička. Její dcera to prožívala podobně. Hezké společné chvíle.
16. Září, 2011 ~ 7.11
Lidunko, vždycky mě umíš přivést do Boží blízkosti. Děkuju za tvoje slova.
16. Září, 2011 ~ 7.12
Ano, jednou budeme vědět. Děkuju Markéto
16. Září, 2011 ~ 7.17
Bohunko, nemám slov. Vždycky jsem si říkala: Je lepší doprovázet na onen svět rodiče, než vlastní dítě. Asi něco na tom je. Mám tě ráda. A vnímám, že jsme si blíž.
16. Září, 2011 ~ 7.18
Radime děkuju
16. Září, 2011 ~ 7.18
Jsem v Novém Jičíně ráda. A vás všechny mám ráda.
16. Září, 2011 ~ 7.19
A já tobě děkuju Sašo.
17. Září, 2011 ~ 20.01
Ahoj Jiřko,
děkuju za zprávu, že stejné boje, které prožívám já, vede i někdo takový, jako jsi ty. Tvůj brácha.
24. Říjen, 2011 ~ 20.08
Děkuji za Tvé vyznání.Dnes v noci mi zemřel můj táta,vellice to bolí,když si uvědomím,že tu už není.Mám slzy v očích,ale zároveň jistotu,že se s ním setkám.Bůh ví,co dělá,On je Pán.On slíbil,že nás provede i přes bolest.
Marie
24. Říjen, 2011 ~ 22.04
Milá Maruško, je mi to opravdu velice líto. To tvoje ALE je důležité. Drž se. Zrovna zítra by můj tatínek oslavil 65 let.