Víte, že Bůh nařídil Izraeli dny radosti a veselí? V 5. Mojžíšově16:15 čteme: Sedm dní budeš slavit slavnost Hospodina, svého Boha, na místě, které Hospodin vyvolí. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na veškeré tvé úrodě a při všem, co budeš dělat. Oddej se proto radosti.

Oddej se radosti. Jak vám to zní? Přirozeně člověk namítne: Nelze se radovat z donucení. Ale možná bychom v tom mohli uvidět něco víc. Nebudu se zaobírat řády a nařízeními, které dal Bůh Izraeli, ale zkusím se vždy zabývat současností.

    
    Kdyby tobě řekl někdo: No tak, oddej se radosti. Zpívej, jásej, tancuj…, a ty přitom prožíváš naštvanost nebo zklamání svým blízkým. Zpívám na bohoslužbách a konferencích asi 18 let a byly chvíle, kdy se mi vážně nechtělo zpívat. Není to tak dávno, co došlo v mé vlastní rodině k hádce. Přišla jsem na nevěru a další týden jsem měla zpívat na Slovensku. Každý den jsem chtěla zvednout telefon a organizátorům sdělit, že nemůžu přijet. Nikdo z mých blízkých ale ještě nevěděl, co se stalo. Mám jim zavolat? A co kapele? Mám jim to říct? Zápasila jsem, ale především doufala, že se to doma urovná. Že to byl jen manželův zkrat a úlet a že se třeba všechno spraví. Proč tím zatěžovat ostatní? Den za dnem byl těžší. Raduj se, když máš tak neuvěřitelnou bolest. Zpívej, když ti teče do bot.

    
     Byla jsem pokrytec, že jsem koncert absolvovala? Byl jeden z nejlepších a nikdo nepoznal, co se odehrává v nitru. V písních jsem zpívala: Ty jsi moje radost, tebe budu vždycky uctívat, tobě se budu klanět za všech okolností a věřte mi, po chvíli přemáhání jsem na to přišla. Bůh je přece mou radostí. Nezaslíbil, že se budu procházet překrásným parkem, jen co jsem vyznala Ježíše Krista jako svého Pána. Naopak, řekl: Budete mít trápení. Ale i v této chvíli jsem mohla slavit jméno svého Pána. Neprošel Kristus mnohem těžší zkouškou? Neslíbil mi, že jednou všechno skončí a slzy navždy setře z mých očí?
    

    Co myslíte? Jsem profesionál nebo nepravdivá vůči sobě a svému okolí, že zpívám o radosti a přitom mám smutek? Jsem herec, co musí vzít vtipnou roli, i když je mu bídně? Tyhle otázky jsem si přirozeně kladla. Vzpomněla jsem si na kamarádku. Jednu neděli měla zpívat na bohoslužbě. Jenže se doma pohádala s manželem a dětmi a tak zavolala svému vedoucímu, že určitě není správné, aby zpívala. Dost jsme pak spolu o tom diskutovaly. Může farář nekázat? Jednoduše by zavolal ovečkám a řekl: Nezlobte se, nejsem ve své kůži, zrovna máme doma napětí a já vím, že to pochopíte. Některé ovečky to jistě pochopí, jiné budou naštvané. Problémy faráře je nezajímají a další už nepřijdou. Většinou pochopení máme. Díky Bohu. Víme totiž, že stejnými či podobnými trápeními procházíme všichni.

    
    Oddej se radosti. Fakt můžu? V každé chvíli? I v té těžké? Záleží z jaké strany se na věc dívám. Jistě jste už mockrát slyšeli příběhy na smrt nemocných lidí. Já osobně jsem u žádného na smrt nemocného člověka nestála, ale z vyprávění vím, že někteří z bolavých byli v duchu tak silní, že ti zdraví se jimi cítili být zahanbeni ale později i posíleni. Ano, jejich tělo bylo na odchodu, ale jejich duch byl připraven setkat se s Pánem. Je to zvláštní. Radost nelze naordinovat. Přesto přemýšlejme, zda se jí můžeme oddat.

    
    Když mě něco trápí a to nemluvím o tom, že jsem nesehnala hezkou sukni, tak sama sobě kladu otázky. Je někdo, kdo má momentálně větší starost než já ? Prožívá někdo podobné trable? Zrovna nedávno mě opravdu něco dost bolelo. Nemůžu o tom psát podrobně, ale zkus si představit, že jsi neprávem obviněn a to člověkem, který je ti nejblíž. Řekl ti věci, které se skutečně dotkly tvého srdce. Od cizího se to snese dobře. Tam se člověk naštve, řekne – nepotřebuju tě, ale blízký člověk? To bolí fest. Pomáhá mi, když s tím jdu hned k Bohu. Odejdu na nějaké klidné místo a vyleju Bohu své srdce. Vím, že mi rozumí a často mě potěší do pár minut.

   
    Díky tomu, že se díváme vzhůru, se posune i naše myšlení. Upínat se k Bohu a mít jej za svou skrýš, je povznášející pocit. A nejenom pocit. Je to realita. Proto měl Štěpán andělskou tvář, když ho neprávem ukamenovali. Proto mohl odpustit a dokonce odpuštění vyslovit. Proto Pavel a Silas mohli ve vězení zpívat Bohu chvály. Věděli totiž, že to, co prožívají teď, je dočasné. Dokonce byli šťastní, že smějí trpět pro jméno jejich drahého Pána a Spasitele.

    
    V Lukášovi 6:23 je jedna zvláštní Ježíšova věta: Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. Radujte a veselte se v ten den, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká.Na jiném místě mluvil ke svým učedníkům: Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby má radost zůstala ve vás a aby vaše radost byla úplná.   

    Existuje radost, která pramení ze samotného Ježíše Krista a může v nás zůstat trvale. Naše radost může být úplná. Není to povzbuzení? Není to výzva, abychom tu Ježíšovu radost získali a bylí tak plní? Jeden švédský kazatel řekl: To se vám to chválí Boha, když jste přešli Jordán a za sebou vidíte potápějící se nepřátele? Zkuste se však radovat ve chvílích zkoušek nebo ve vězení, když vám hrozí smrt.

     
    Možná jsme teprve na cestě, abychom pochopili, co je opravdová radost a jak se projevuje. Není to násilné vynucení si radostné mimiky obličeje. Není to pozitivní vyznávání: Mám radost, mám radost, mám radost. Není to ani přehlížení smutných situací, jakými jsou tragické nehody, úmrtí či rozvod. Hledejme Pánovu radost. Ta je opravdová, věčná, hluboká a tichá. V ní můžeme směle vyznávat: Bůh je moje radost. On je moje síla. On je moje potěšení. Oddejme se jeho radosti a kéž pronikne v každé chvíli strachu a nebezpečí.

S vděčností se žádný člověk nerodí. Miminko neví, proč by mělo být vděčné. Naopak, když poprvé spatří světlo, pláče. Bylo mu přece tak dobře u maminky a teď? Musí se naučit žít v jiném prostředí, jiném ovzduší a ne všechno je mu po chuti. A ne všechno se mu líbí. A tak ho rodiče postupně vedou. Jestli budou chlapec či dívenka vděční v dospělosti, závisí na mnoha faktorech. Především na rodičích. Ti v dětátku mohou vypěstovat návyk k děkování, vděčnosti. Třeba jednoduše při večeři. „Mami, děkuju, že se o nás tak hezky staráš.“ „Tati, děkuju, že díky tobě můžu chodit na vysokou.“ Jistě vám neuniklo, že ne všem dětem je tento návyk rodiči vštěpován. Měl by však být, protože by pak společnost nertpěla takovou povrchností a sobeckostí.

     Zamýšlím se nad příběhem, který je zaznamenán v Lukášovi 17:11 – 19. Když Ježíš přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“

    Jaké měli tito muži dětství? Učil je někdo vděčnosti? Učili je rodiče děkovat? Vím, že nemoc v nich jistě vděčnost těžko probouzela. Pokud je člověk nemocný a smutný, těžko se z věcí raduje. Všech deset mužů bylo ale uzdraveno. Neumím si představit, že někdo žije deset, dvacet let v malomocenství, pak zjistí, že je úplně očištěn a nepoděkuje. Kromě jednoho.

     Když si v hlavě projíždím jiné biblické příklady nemocných lidí, o většině uzdravení se dozvědělo přinejmenším celé město, včetně nejbližší rodiny. Ti lidé byli tak šťastní. Až z toho sám Ježíš nebo jeho učednící, kteří po vzoru svého Pána uzdravovali, měli problém. V našem příběhu jen jeden muž se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval. Navíc to byl Samařan, a s těmi se židé nebavili. Možná platí pravidlo, že čím větší hříšník je omilostněn, čím odmítnutější člověk, tím připravenější půda pro vděčnost. Znáte někoho takového? Já ano. Znám lidi, kteří byli na dně, úplně odmítnuti okolím a když je Ježíš Kristus z toho dostal, jsou mu vděční. Dokáží vděčností plakat, nést břemena druhých, dokáží se rozdat.

     Vybavuje se mi jiný Samařan, který jako jediný ošetřil zraněného a zbitého muže. Přemýšlím i o jeho dětství a dětství kněze a dalšího Božího služebníka, kteří zraněného sice viděli a přesto dělali, že ho nevidí. Nesklonili se k němu a nepomohli. Přečtěme si: Lukáš 10:30 – 37. Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´.“Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

    Jak rádi by i někteří z nás chtěli přehlédnout, že bližní znamená každý člověk. Bez rozdílu barvy pleti, sociálního postavení, chudí i bohatí, nemocní i zdraví. I ti, kteří jsou na tom špatně i ti, kteří nám něčím ublížili. Zákoník, který přišel za Ježíšem, zřejmě proti někomu něco měl, když sám sebe chtěl ospravedlnit. Jinými slovy chtěl potvrdit svůj názor, že ne všichni jsou přece jeho bližními. Ani my, křesťané neděláme věci vždy správně. Často se musíme vybízet k lásce, ke chvále, k vděčnosti, k děkování. A je to smutné. O to víc však, když do nás byla vylitá Boží láska, bychom měli být vděční. A naši víru bychom měli dokazovat láskou a hlavně jejími skutky.

    V listu Římanům 1:21 je tento verš: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Jestli jsme poznali Boha my, pak mu vzdávejme čest jako Bohu a buďme vděčni. Může se stát i nám, že naše myšlení bude ve tmě? Může. Kdy? Osobně věřím, že tehdy, když ztratíme první lásku. Ztratit ji je snadné. Jak se to může stát? Jednoduše. Přestaneme děkovat. Přestaneme pomáhat, přestaneme si všímat lidí. Jenže já teď teda nemám důvod děkovat. Za to, že mám samé trápení? Za to, že tak dlouho hledám partnera a Bůh mi ho nedává? Tolikrát jsem ho žádal o pomoc a nepřišla. Za to mu mám děkovat? Znám lidi, jejichž myšlenky šly tímto směrem a dnes jsou úplně nevěřící. Boží lásku považují za směšnou a když jim připomenete jejich první setkání s Kristem, jak plakali a jak vděčně přijímali jeho lásku, řeknou: Ale to bylo nějaké duševní rozpoložení.

     Je třeba se povzbuzovat. A k vděčnosti především. Ta totiž plodí lásku, milost, milosrdenství k ostatním lidem. Apoštol Pavel to považoval za hodně důležité. Do Kolos napsal: A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

     Je krásné mít ve svém okolí lidi, kteří umí být vděční. Jsou nadmíru spokojení, radostní, nereptají a nekritizují. Je krásné se s nimi potkávat. Hledejme denně příležitost Bohu poděkovat. Když přistupuji k němu s tím, že budu vděčná, najednou zjišťuji, za co všechno děkovat můžu a jsem si jistá, že se i Boží srdce raduje. A my následně také. Jak jde všechno ruku v ruce, zdá se mi. Zakončuji svou úvahu opět slovy apoštola Pavla: Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

Ati zpívá moji písničku

s Ivanem Růžičkou

Taky jsem připravovala podklady pro obal CD a DVD. Ze slavnosti vyjde live nahrávka a snad ji budete moci koupit ještě před Vánocemi.

A důležitá věc se stala. V sobotu se ke mně nastěhovala Kristýnka a CJ – její psík. Asi je v Brně lépe než v Praze:-) Doma je zase veselo a mě to motivuje. Vařím teplá jídla, dělám pomazánky a nějak moc často peru. Že by mi to starání se chybělo?